Večerka + Vysloužilová = Večerkovi

Ty dva měsíce od rozhodnutí, že se vezmeme v dubnu, nějak rychle utekly. Při práci a škole jsme ani nepostřehli, jak rychle se přiblížilo datum naší svatby. A najednou je to tady! Náš svatební den!

Probudila jsem se do ne příliš slunečného dne, koukám z okna a říkám si: Hele, dva měsíce všem tvrdíš, že ve svatební den bude teplota +18°C, tak to tak taky bude. Nebylo.. Ale o počasí až později. Postupně se probudili všichni obyvatelé našeho domu, a všichni se tvářili, že je den jako každý jiný. Já jsem čekala na kadeřnici a vizážistku v jednom. Během líčení už u mě v pokojíčku postávali také kameraman a fotograf a zkoumali všechny plyšáky a fotografie. Po ránu panovala pohodička, nikdo nebyl nervózní, nikdo nic neřešil. Každého jsem se snažila zaúkolovat nějakou maličkostí – zdobení aut, stříhání krušpánku a chystání vývazků atd. Holky mi pomohly do šatů a našily mi teploučkou vestu do džínové bundy, protože opravdu nevypadalo, že by mělo být kdo ví jaké teplo.

Naši dokumentátoři jeli zkontrolovat také ženicha, jestli se chystá nebo jestli nevzal roha.

A pak si pro mě ženich přijel! S sebou přivezl bandu lidí a nervozitu. Bylo na něm vidět, že je trochu nesvůj, ale zvládl to s úsměvem. Po malém občerstvení jsme ve svatebním průvodu vyjeli na místo obřadu. Hned po usednutí do auta jsem zpanikařila a rychle si zavolala Verunku, aby mě během cesty ke kostelíku držela za ruku.

Před kostelíkem sv. Jana v Modré už postávali příbuzní i kamarádi. Trošku poprchalo, ale deštník jsme měli, tak co. Nervózně jsme čekali, co se bude dít. Nevěděli jsme, co máme dělat. Honza zjistil, že hudba k obřadu, kterou měl na starost, nehraje. Naštěstí měl pan starosta s sebou CD a tak jsme měli i hudební doprovod. Všichni si našli místo v kostelíku a my dostali instrukce. Ulevilo se nám, že stačí říct jedno jediné slovo a podepsat se.

Obřad byl časově příjemný, ani dlouhý, ani krátký. Pan starosta mluvil hezky, neškrobeně. Nadhodil i nějaký žertík. Většina nevěst mi říkala, že na svých svatbách vůbec neposlouchaly, co jim oddávající říkal. S tím jsem neměla problém, poslouchala jsem, usmívala se. Ale kdyby se mě hned po obřadu někdo zeptal, o čem to bylo, nevzpomněla bych si. A pak přišel ten dotaz „berete si…“, oba jsme řekli ANO, kupodivu celkem hlasitě, a bylo to. Jsme manželé!

Po gratulacích se všichni tak nějak rozutekli. Chvíli se jen postávalo před kostelem a pak už hosté a přihlížející začali odjíždět. My s ženichem a dokumentátory jsme ještě zůstali u kostelíka, abychom byli zvěčněni.

Během našeho novomanželského focení v kostelíku i jeho okolí, se svatebčané přemístilil do Hospody Bez lípy v Nětčicích, kde se konala hostina a večerní mecheche. Byli pohoštěni slivovicí od Večerků, špektrnkami a koláčky. Než se nadáli, přijeli jsme i my. Pan majitel Hospody Bez Lípy nás přivítal velkým stakanem slivovice a jak už to tak bývá, také rozbitým talířem, jehož kousky se nám samozřejmě snažili přihlížející nejen rozšlapat na více částí, ale také rozsypat již ty smetené. Kupodivu jsem i po uvítacím panáku zvládla lopatku s kousky talíře zachránit.

Hosté si našli své jmenovky a usadili se k odděleným stolům. My s rodiči jsme tradičně seděli u jednoho stolu „v čele“. U nás v rodině byla vždycky řečník spíše maminka, a tak se i slavnostního předobědového přípitku ujala ona. A pak už se podávala tradiční knedlíčková polévka a svíčková s vynikajícími knedlíky.

Po obědě probíhalo společné focení, pomalu už jsme začínali panákovat a svařákovat, abychom se zahřáli. Tedy nám, nevěstě a ženichovi, dobrá, tak tedy novomanželce a novomanželovi, zima nebyla. Ostatní vypadali, že je minimálně pod nulou. Někdo se zahřál hrami, někdo dekami, jiný čajem, který nám obsluha donášela v obřích hrncích. Taková spotřeba čaje na žádné svatbě ještě nebyla! Postupně se hosté odjeli domů převléci, ale naštěstí se zase vrátili.

I když v jiném pořadí, než bylo plánované se tradičně uskutečnil také první tanec a krájení dortu. Vzhledem k tomu, že jsme svatbu naplánovali za dva měsíce, nesnažili jsme se ještě o nějakou speciální přípravu prvního tance. Tradiční ploužák na místě u písně „You´ve Got the Love“ od Florence and the Machine bohatě stačil.

Jediné, co se dodržovalo podle stanoveného harmonogramu bylo podávání chodů. Majitelé Hospody Bez lípy nám připravili luxusní grilované kousky kuřecího, vepřového, lososa i hermelínu se spoustou zajímavých příloh.

Nezapomněla jsem také koupit jednu kytku navíc, abych nemusela házet svou. Chytání svatební kytky se zúčastnily všechny, vdané i svobodné, dokonce i malá Alenka.

Se svědkyní ženicha, Martinou, jsme se domluvili, jaké hry si vyloženě nepřejeme a které naopak uvítáme. A tak nechyběla hra s pokládáním otázek, kdy jsme my, novomanželé, seděli zády k sobě a podle našich domnělých odpovědí zvedali boty, své či toho druhého.

Na doporučení kamarádky jsem Martinu také poprosila o přípravu hry, která měla úspěch. Mezi všemi kolovaly tři kolíčky, které hosté nenápadně přendávali na oděv jiného svatebčana. Po několika minutách padl dotaz „Kdo má kolíčky?“. Osoby, které na sobě při tomto dotazu měly kolíček, byly povinny vylosovat si úkol a splnit jej. Některé úkoly bylo možné splnit na místě, jako výběr písně pro tanec novomanželů, nakreslení karikatury novomanželů či sestavení básničky pro novomanžele. Na splnění jiných úkolů jsme si museli počkat – pozvat novomanžele na výlet, na večeři, zahrát si s novomanžely nějaký sport.

I zahradní hry, na jejichž výrobě se podíleli rodiče měly úspěch. Díky tatínkovi jsme mohli hrát Jengu v životní velikosti. Naštěstí jsme na svatbě měli jen dvě malé děti a nemuseli jsme se strachovat, že to na některé z nich spadne. Kdo chtěl zůstat v úkrytu pod pergolou, mohl se zabavit prohlížením fotoknih z našich společných cest.

A pak už přišel na řadu poslední chod večera – uzená žebra a kýta. Jídla bylo požehnaně, a tak jsme uzené dávali také jako výslužku, společně s cukrovím

Ačkoliv Honza příliš netancuje, všechny, především mě, překvapil a pořádně se do tance opřel. Rozjel to tak, jak to má ženich rozjet a vypadalo to, že ho tanec i baví.

Říká se, že svatba je nejkrásnějším dnem v životě. Ještě nevím, zda se nenaskytne krásnější den. Ale vím, že to byl rozhodně jeden z nezapomenutelných dnů. Svatební den jsem si nějak vysnila a měla jsem obavy, že se něco pokazí. Ale nakonec mé sny byly naplněny, ba dokonce překonány. Ano, někomu vadila zima, někomu těch pár kapek, co spadlo z nebe. Nám nevadilo nic! Prožívali jsme náš svatební den tak, jak se patří – bez stresu, s kapkami štěstí a plní odhodlání prožít vstup do společného života hladce a s úsměvem na tváři.